Česká 3D umělkyně a art direktorka žije v New Yorku. Její tvorba je charakteristická snovou estetikou, hravostí s texturami a surrealistickým pojetím reality. Ve svém portfoliu má spolupráce s globálními klienty jako Nike, Adidas, Apple či L'Oréal. Její práce plynule balancuje na hranici mezi komerčním designem a volným uměním, které vystavuje v galeriích po celém světě.
Život vás zavedl z Prahy přes Londýn až do New Yorku. Co bylo hlavním impulsem pro přesun do USA a co vám tato změna přinesla profesně i osobně?
Pro mě byl první velký krok už samotný přesun z Prahy do Londýna. Upřímně, bylo to děsivé. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu, jestli tam najdu práci, nebo jestli mám vůbec dostatečné zkušenosti. Začátky byly náročné, ale jakmile jsem se chytila, všechno se začalo přirozeně rozvíjet.
Stěhování z Londýna do New Yorku byl další velký kariérní i osobní skok. Chtěla jsem zjistit, jestli obstojím i v prostředí, které udává tempo světové kreativy. A jakmile jsem začala žít v NYC, pochopila jsem, že právě sem patřím. Město je dynamické, inspirující a neustále posouvá hranice – a přesně to jsem potřebovala. New York je prostě jen jeden.
Vnímáte rozdíl v estetice nebo očekáváních, která mají američtí klienti oproti těm evropským?
Žádnou zásadní odlišnost nevidím. Vždycky se snažím soustředit na to, co konkrétní klient očekává, a přizpůsobit se jeho vizi. Někdy potřebuje víc kreativního a uměleckého inputu, jindy je cílem čistá funkčnost a precizní exekuce. Nejde tolik o rozdíly mezi Amerikou a Evropou, musím se na každého klienta naladit individuálně.
Kde v New Yorku osobně čerpáte vizuální inspiraci? Jsou to muzea, konkrétní čtvrti, neony, nebo třeba západy slunce nad East River?
V New Yorku je inspirace doslova na každém kroku. Člověk ani nemusí chodit daleko, aby našel něco, co ho chytí. Já osobně miluju Broadway, každá hra je pro mě neuvěřitelný zážitek a vždycky mě něčím překvapí. Stejně tak newyorský balet, koncerty nebo návštěva The Met… tam se dá strávit klidně celý den a pořád objevujete něco nového.
Pak si jen sednu do Central Parku a nechám to všechno v hlavě doznít. Ale inspiraci často hledám i úplně obyčejně — stačí nasednout do metra a pozorovat lidi. Je to nekonečná přehlídka stylů, energií a příběhů.
A mimo město je to další svět. Hudson Valley má svoje klidné, magické kouzlo, které mě vždycky vrátí zpátky k sobě.
Jakým způsobem překládáte DNA kosmetické značky do 3D světa? U Urban Decay jste pracovala s claimem „shadows are born from the moon“. Jak přesně probíhal váš kreativní proces?
U tohoto projektu jsem měla opravdu velké štěstí. Dostala jsem jen velmi jednoduchý brief — „Tady je claim, tady je mood, chceme něco edgy a cool.“ To mi otevřelo obrovský tvůrčí prostor.
Nemusela jsem dlouze přemýšlet nad interpretací, protože vize byla jasná od prvního momentu: pokud se jejich shadows „rodí z měsíce“, tak tam musíme diváka vzít. Vytvořila jsem tedy svět přímo na lunárním povrchu, kde se Urban Decay produkty doslova rodí a odkud je přenášíme zpět na planetu.
Značka mi dala velmi volnou ruku, měla jsem zadané jen rámcové vodítko atmosféry. Já jsem pak hledala způsoby, jak jejich DNA přetavit do 3D světa tak, aby byl pořád autentický, ale zároveň měl správný dramatický edge, který Urban Decay miluje.
U značky IT Cosmetics bylo cílem vytvořit vizuál, který působí „skin-loving“ a klinicky čistě. Co bylo na této CGI art direction nejtěžší?
Pro IT Cosmetics jsem pracovala téměř rok a u značky bylo klíčové opravdu striktně respektovat brand manuál. Naučila jsem se držet jasně definovaný vizuální jazyk a nepřekročit hranici, kde by produkt přestal působit „klinicky čistě“.
Nejtěžší část nebyla ani tak kreativní, ale technická. Produkty musely být nasvícené opravdu precizně, protože u péče o pleť vyhrává jednoduchost a perfektní exekuce. Všechno musí působit jemně, měkce a pečujícím dojmem. To se v CGI překládá do velmi čistých shaderů, měkkého světla a plynulých pohybů kamery. Světlo musí diváka „hladit“.
Obecně, jaký je váš přístup k beauty makro-vizuálům? Kde pro vás leží hranice mezi realismem a uměleckou fantazií?
U beauty makro-vizuálů balancuju mezi realismem a abstrakcí. Miluju experimenty s tekutinami, glossy povrchy a texturami, takže si občas „uletím“ víc, než je nutné, a pak se musím stáhnout zpět. Je to hlavně o testování a hledání rovnováhy. Chci, aby vizuál byl čistý, technicky precizní, ale zároveň měl něco navíc — malý kousek fantazie, který z něj udělá art direction a ne jen produktový detail.
Značky L'Oréal Luxe kladou důraz na diverzitu. Jak přemýšlíte o „inclusive beauty“ ve svých vizuálech?
O inkluzivitě nepřemýšlím jako o samostatné disciplíně. Beru ji jako automatickou součást práce. Krása má tolik podob a já je do vizuálů přirozeně zapojuji, aniž bych to „řešila“ jako trend nebo povinnost. Jde mi o autenticitu, ne o efekt. Pokud je vizuál upřímný a respektuje různé typy krásy, ta hodnota tam vzniká sama.
Vaše práce pro L'Oréal na letošním Signal Festivalu je dalším zajímavým projektem. Můžete nám poodkrýt hlavní myšlenku?
Bylo pro mě obrovskou ctí být součástí tak velkého projektu. Ani jsem o tom nemusela dlouho přemýšlet — značku dobře znám, takže se mi okamžitě začaly v hlavě objevovat různé vizuální interpretace.
Nakonec jsem je zredukovala na nejsilnější koncepty, které nejlépe rezonovaly s DNA značky i s atmosférou Signal Festivalu. Jsem na výsledek opravdu hrdá. Přenést beauty estetiku do veřejného prostoru a vytvořit vizuál, který osloví tisíce lidí, je výzva, ale přesně taková, kterou miluju.
Jak se liší váš přístup k pojmu „krása“, když ho překládáte z beauty kampaně do instalace pro veřejný prostor?
Zatímco v komerčním projektu pro L’Oréal pracuji s velmi přesně definovanou estetikou, u instalace pro festival jsem se soustředila hlavně na emoci a vizuální zážitek. Snažila jsem se do veřejného prostoru přenést krásu a jemnost — hodnoty, které jsou L’Oréalu vlastní, ale interpretované volněji a víc poeticky.
Společným jmenovatelem je pro mě vždy respekt ke kráse v její přirozené podobě, jen v každém prostředí dostává trochu jinou formu.
Co pro vás znamenalo být součástí výstavy Invisible Forces v Kunsthalle a oslovit tak publikum mimo tradiční galerijní prostředí?
Invisible Forces pro mě byla krásná, osobní zkušenost — možnost přivést svoje vizuály zpět do města, kde jsem vyrůstala. Měla to pro mě velký sentimentální význam, ale Signal Festival byl jednoznačně větší a výraznější moment. Měřítko, energie i počet návštěvníků jsou úplně jinde. Instalace pro městský festival má mnohem větší dopad a pro mě to byl výrazný milník.
V jaké fázi a jakým způsobem zapojujete do práce AI?
V minulosti jsem ji používala hlavně na rychlé hledání inspirace nebo testování kompozic, ale momentálně jsem se rozhodla ji do své práce nezapojovat. Nemám vůči AI žádné negativní postoje, jen mi vyhovuje, když si všechno testuji, modeluji a tvořím sama.
Etická hranice je pro mě jasná: nechci, aby umělá inteligence nahrazovala můj vlastní vizuální rukopis. Chci, aby finální výsledek byl opravdu můj.
Vaše práce je často popisována jako „jemně hmatatelná“. Jakými technikami budujete tento pocit tělesnosti v digitálním prostředí?
Zaměřuji se hlavně na celek — na to, aby každý prvek působil hmatatelně, i když je čistě digitální. Ráda hledám náhodné textury, malé detaily a drobné nepravidelnosti, které dodají materiálům život. Velkou roli hraje i světlo a jemný pohyb, které vytvářejí pocit tělesnosti, díky kterému vizuál nepůsobí sterilně, ale skoro „dotykově“.
Jak si hlídáte balanc mezi komerčními zakázkami a volnou autorskou tvorbou?
Snažím se pracovat na všem, co mi dává smysl, ale někdy je opravdu těžké najít si čas na vlastní projekty. Tento rok byl hodně o komerčních projektech — a jsem za to vděčná, protože jsem měla výjimečné štěstí na klienty, kteří mi dali velkou volnost. Balanc si hlídám tak, že když mám období intenzivní komerce, vědomě si pak vytvořím prostor na autorskou práci. Obojí se navzájem posouvá.
Co musí značka splňovat, aby vás oslovila k navázání spolupráce?
Značky, které mě oslovují, většinou dobře znají moji tvorbu. Díky tomu spolupráce působí přirozeně a organicky. Nejvíc mě zajímá, jestli má značka respekt k vizuální kvalitě a nechá mi prostor pro kreativní interpretaci. Naopak varovným signálem jsou pro mě projekty, kde bych necítila hodnotový soulad.
Co vás přesvědčilo ke spolupráci s L'Oréal?
Myslím, že já a L’Oréal se už nějakou dobu dobře známe, takže mě vlastně nikdo nemusel přemlouvat. Spíš naopak, byla jsem nadšená, že můžu přidat do portfolia další silnou a krásnou spolupráci. Pro mě je to přirozené pokračování vztahu, který vznikal postupně a organicky.
Rozhovor s Johanou Kroft jasně ukazuje, že svět digitálního umění a kosmetiky k sobě má blíž, než by se na první pohled mohlo zdát. Schopnost vdechnout chladným pixelům hmatatelnou emoci a texturu dělá z jejích vizuálů něco víc než jen reklamu – stávají se uměleckým zážitkem.
Spolupráce se značkou L'Oréal na Signal Festivalu je pak pomyslným vrcholem této synergie, kde se technologie setkává s křehkostí krásy ve veřejném prostoru. Johana dokazuje, že ať už tvoří v New Yorku, nebo v Praze, klíčem k úspěchu zůstává autenticita, respekt k řemeslu a odvaha hledat poezii i tam, kde bychom ji nečekali.
Její příběh je inspirací nejen pro tvůrce, ale i pro každého, kdo věří, že sny se mohou stát skutečností.